Sebedotazování neboli átmavičára aneb jak najít sebe sama

Chci vám nabídnout meditační metodu, která vám může pomoct na duchovní cestě. Můžete se s ní dostat do změněného stavu vědomí: i když vlastně původnějšího, než je vědomí běžné.

V indické tradici je metoda nazvána jako "átmavičára" neboli sebedotazování. Jednoduše vzato jde o to napnout pozornost vašeho vědomí přímo na toto vědomí samo: což může být symbolizováno Uroborem, hadem, který se zakousnul do vlastního ocasu. Pokud jdete tradicí západní, může se vám zdát, že zde metoda obsažena není: ale já ji našel i tam: když se Bůh zjeví Mojžíšovi v hořícím keři, Mojžíš se Jej zeptá na jméno a Bůh odpoví "jsem který jsem" (Exodus 3:14) – což je přesně ono a je možné na to i meditovat: "buď tich a znej, že já jsem Bůh" (Žalm 46:11). Čili metoda má oporu v západní i východní tradici.

Pokud se někdo zeptá "co je to vědomí?" tak na to se mi špatně odpovídá ne proto, že bych to nevěděl, ale že je to pro mě základní pojem, kterému rozumím bez definice (příklad: sníte cukr, řeknete, že je sladký a nějaký mimozemšťan nebo robot, který nemá chuťový vjem, se vás zeptá "co je to 'sladký'?" – jak odpovíte, když jde o přímou zkušenost?) Pokusím se to přiblížit: vnímáte svět, či nějaké vaše vnitřní mohutnosti jako mysl, city či pocity v těle: a to, co je vnímá, tento nejzazší svědek: to je právě vědomí. A pointou átmavičáry je, aby si tento svědek neuvědomoval, alespoň po nějakou dobu, tento svět, mysl, ani city, ale sám sebe.

Co se pak stane, uvidíte sami. Při filosofování vám může pomoct vaše jméno: "kdo je X.Y.? Kdo je ten, který čte tento text právě teď?" Postupně bude odpadat to, co není věčné: co je víceméně pomíjivé a vy o sobě zjistíte víc a víc. Ale praxe by neměla být otázkou, ale spíše tázacím postojem beze slov: hledáním.

Nechci natahovat text více než je třeba: on by se dal zhustit do jedné věty "soustředit pozornost na pozornost" nebo "soustředit vědomí na vědomí" nebo "pozorovat toho, kdo pozoruje". Všechno ostatní je "omáčka" která není nutná.

Uvedu ještě několik pokusů přiblížit tuto praxi z několika úhlů:

První pokus přiblížit cvičení: budeme postupovat od proměnlivého k neměnnému: vnější svět se neustále mění. Mysl také: myšlenky se objevují a mizí. Je něco, co se nemění? Něco, co je stálé? Je to právě to, co si je vědomo myšlenek mysli a smyslových vjemů vnějšího světa. S tímto neměnným pozorovatelem, svědkem se snažíme ztotožnit. Buď přímo, ale pokud to neumíme, uvědomme si, že nejsme smysly, ani myslí, ani tělem: a to, co po vyloučení všeho zbyde, je neměnné.

Druhý pokus: snažíme se najít sebe sama: najít, co je ono "já" ve vás? Když řeknu "já": co to znamená? Ke komu se to vztahuje? Kdo je tento někdo?

Třetí pokus: zkuste se podivit, že vůbec existuje něco, místo aby (možná tzv. "logičtěji") neexistovalo nic. Pak se zkuste soustředit na kořen tohoto pocitu Bytí.

Čtvrtý pokus: proč být stále identický sám se sebou, když existuje spoustu jiných lidí? Ano, to byl vtip, ale v jádru vtipu je ukryta odpověď.

Pátý pokus: řekněte si svoje jméno a meditujte nad propojením jména a identity osoby.

Šestý pokus: upřete pozornost na samu pozornost, čili vědomí "já" přímo na toto vědomí "já".

Sedmý pokus, podobenství: pán přijde k očnímu lékaři a ten se ho zeptá: "jak dobře vidíte?" pán odpoví: "tak na 50%". Mohl mu tuto informaci dát sám zrak? Ne, ten je spolehlivý jen na těchto 50%. Muselo to být něco za ním. Co?

Osmý pokus, podobenství: v klášteře je žák jménem Danny, který se snaží dosáhnout osvícení. Mistr zvolá: "Danny, pojď sem!" Danny se zvedne a jde k mistrovi. Mistr se na něj podívá: "volal jsem Dannyho: proč jsi přišel ty?"

Devátý pokus: když se pokusíš z reality odebrat všechno, co odebrat jde, co ti nakonec zůstane jako neoddiskutovatelný fakt, který změnit nelze?

Desátý pokus: dokážeš si vůbec představit, že po smrti "nebudeš"? Je to vůbec možné? Jaký by byl tento pocit/stav? Je vůbec reálný z tvé zkušenosti?

Na závěr bych dodal, že cvičení je nutno dělat s láskou, jinak se nikam nedostanete.

Danny